30.4. (30).JPG

Hey.

Vítejte na mém blogu! Píšu tady o všem, co mi život dal i vzal. Miluji cestování, módu a svého již-brzy-manžela. Díky, že jste tady!

The New Beginning

The New Beginning

Každý začátek je těžký. Nehledě na to, kolika blogy už jsem si prošla, vždy je těžké psát první článek – pokaždé je to o tom najít si nový styl, nový směr. Tentokrát je to o to složitější, že začínám znovu prakticky ve všech aspektech života. Včera začal teprve třetí měsíc roku 2018 a mě přijde, že od začátku roku uběhla celá věčnost. Je neskutečné, co všechno se za ty dva měsíce stalo. A ještě pořád mi asi nedochází, že jsem většinu tohoto roku vlastně strávila v Irsku. Byl to naprosto úžasný zážitek, který se tak úplně nedá popsat slovy – hodně jsem si toho za ten měsíc tam uvědomila a nebojím se přiznat, že jsem se vrátila jako silnější a lepší člověk; víc si sama sebe vážím, víc si věřím; dokázala jsem si, že můžu cestovat, aniž bych 24/7 bojovala s úzkostí – jde to! Můžu objevovat nová místa, zažívat nová dobrodružství a poznávat nové lidi; to všechno v klidu a s úsměvem.

IMG_1382.JPG

Než jsme odjížděli do Irska, všeho jsme se tady vzdali. Dali jsme výpověď v práci, opustili jsme byt, který jsme měli v nájmu, rozdali nábytek, vzdali se auta, většinu oblečení dali na charitu. To, co zbylo, jsme naskládali do dvou velkých kufrů a bez jakéhokoli závazku jsme nasedli do letadla a vydali se za dobrodružstvím. A našli jsme přesně to, co jsme najít chtěli – volnost, nezávislost, divokost, dobrodružství; našli jsme sílu sami v sobě, naučili jsme se spoléhat sami na sebe a jeden na druhého, objevili jsme náš vlastní ráj – náš vztah se posílil; plánovali jsme jako manželé, smáli jsme se jako nejlepší přátelé.

A pak jsme se vrátili do Čech. S úsměvem na tváři. S čistou hlavou. Oba jsme na první dobrou našli novou práci. Do týdne jsme měli nový byt. Všechno jde, když se chce. Doporučila bych to každému, aby si tímhle alespoň jednou v životě prošel – kompletní restart, na chvíli to vypnout a pak znovu nahodit systém. Nedá se úplně popsat, jak dobrý pocit to je. Po tom, čím jsem si prošla minulý rok, bylo tohle přesně to, co jsem potřebovala.

Někdy v polovině roku 2017 jsem spadla až na dno, a to je místo, ze kterého se člověk hodně špatně zvedá. Všechno mě to zavalilo a já už jsem v sobě nedokázala najít tu sílu, abych to všechno udržela. Vzalo mi to veškerou sebedůvěru, sebelásku, odvahu, naději do budoucna… Začalo to silnou sociální úzkostí, kdy jsem nebyla schopná s kýmkoli mluvit. Trpěla jsem přesvědčením, že mě všichni odsuzují, pomlouvají, nesnášejí. To se hodně rychle přehouplo na úzkost všeobecně – nezvládala jsem každodenní život; každé ráno jsem jezdila do práce a v autobuse mě doprovázel záchvat úzkosti – klepala jsem se, nemohla jsem dýchat, točila se mi hlava, bylo mi na zvracení a děsila jsem se, co přinese začínající den. Ztrácela jsem se ve vlastním životě a nevěděla jsem, jak z toho ven…

Stálo mě to hodně odhodlání a přemáhání a rozmýšlení (a hodně slz), ale nakonec jsem díky bohu začala chodit na terapii. Našla jsem v Plzni skvělého psychologa, na kterého nikdy nezapomenu a kterému budu navždy vděčná. Už při první návštěvě mi dal spoustu naděje, že všechno jde překonat a bude zase dobře. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se odhodlala k němu začít chodit, že jsem si přiznala problém, přiznala jsem si, že ho sama nezvládnu vyřešit, a vyhledala jsem pomoc. Přiznávám, že to všechno jsem nezvládla sama – měla jsem v té době ve svém životě člověka, který ke stejnému doktorovi také pravidelně docházel, a říkal mi, že se nemám za co stydět, není to známka slabosti, je to doktor jako každý jiný. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem mu dala za pravdu.

Během následujícího půl roku jsem to měla jako na houpačce – byly dny, kdy jsem se usmívala od rána do večera, bez úzkosti, plná naděje; ale také byly dny, kdy jsem horko těžko hledala jen jediný důvod, proč ráno vstát z postele, celý den jsem byla na pokraji záchvatu úzkosti nebo paniky, nebyla jsem schopná se někomu podívat do očí, protože jsem sama sebe nesnášela a prostě jsem věděla, že mě nesnáší i ostatní. Při každém sezení u psychologa jsem postoupila o schůdek výš. I když to tak občas nevypadalo, teď když se ohlížím zpátky, vím, že to tak bylo. Během toho půl roku jsme se také s M. rozhodli, že začátkem nového roku odjedeme do Irska. A tím se to všechno zlomilo. Začala jsem se těšit na budoucnost, začala jsem zase plánovat věci, vrátila se mi naděje, a to dno se začalo pomalu ale jistě vzdalovat. Měsíc před koncem roku se se mnou můj doktor rozloučil se slovy, že teď už všechno zvládnu.

Ten půl rok byl hodně náročný i pro náš vztah. Upřímně nechápu, jak to se mnou M. občas mohl vydržet, ale jsem mu tak hrozně vděčná, že to udělal. Všechno, s čím jsem bojovala, se zdálo snazší, když jsem ho měla vedle sebe. On tak obecně ten život, je snazší a hezčí, když ho máte s kým žít, no ne?

Teď plánujeme svatbu. Oba nastupujeme do nové práce a já jsem z té svojí nadšená, protože je to něco, co by mě mohlo bavit. Z nového bytu společně uděláme náš domov. A ano, abych nezapomněla, začínám tenhle blog – nový blog, nový start. Všechno je nové. Všechno je plné očekávání, naděje, nadšení. Všechno to dobré, co se teď děje, dokážu ocenit o to víc, že vím, jak špatné to může být. A to už mi nikdo nevezme.

V nejbližší době bych chtěla sepsat pár článků z Irska, protože na to určitě jeden článek nestačí. A na druhou stranu – i kdybych těch článků napsala třeba milion, stejně to plně nevyjádří to, jak jsme si to užili. Taky bych se zase chtěla vrátit k focení outfitů a začít znovu psát o módě, což je něco, co mě vždycky bavilo, jenom na to v tom minulém roce prostě už nebyla energie. A taky se určitě můžete těšit na pár článků o tom, jak mám obří hlavu z plánování svatby. A to bude sranda.

Mějte se zatím krásně a nevěste hlavu, když se vám něco nevydaří, nebo nejde něco podle vašich představ. Vždycky bude líp!

IMG_2288.JPG

Make Them Envy

xxx

Glendalough | Ireland

Glendalough | Ireland